Johann Schoffel aneb Manufakturní výroba různých krabiček, krabic a předmětů z tvrzeného papíru a papíroviny zhruba od 8O. let století XVIII. do téhož období století XIX.
První písemná zmínka o Rychnově, se kterým je spjata manufakturní výroba různých krabiček, krabic a předmětů z tvrzeného papíru a papíroviny a pozdější manufakturní malířství především sakrálních obrazů a obrazů s přírodní tématikou i portrétní činnost, se objevuje v konfirmačních knihách pražské kapituly z roku 1361 – Librie rectionum at confirmationum. Do zahájení manufakturní výroby tzv. dóz a dóziček / rozuměj krabiček třebas na šňupavý tabák, či různé drobnosti nebo schrán na knihy a pod. / v místě však ještě trvalo na čtyři sta let, než se mohl v rodinné kronice rodiny Schöfflů kolem roku 178O objevit zápis, že nejstarší z nich, třicetiletý Johann, zahájil manufakturní produkci těchto ojedinělých produktů jako jeden z prvních téměř v celém rakouském císařství. Tím naplnil své dlouholeté usilování a proslavil Rychnov nejen v Rakousku, ale i v evropských a mimoevropských zemích. Manufakturní malířství, které mělo své počátky ve zdobení dóziček, doznalo největšího rozvoje od poloviny století XIX. a mělo téměř stoleté trvání, je nutno spojovat s osobností rodáka z nedalekého Klíčnova Ignácem Müllerem. Rychnovští manufakturní malíři pronikli svými sakrálními pracemi do celé Evropy, cizí jim nebyly ani země daleké Ameriky. Dá se říci, že obě manufakturní produkce změnily charakter chudého zemědělského a soukenického místa ve vesnici s předprůmyslovým charakterem. Sluší se čtenáře, který vezme do rukou tuto brožurku, alespoň v kostce seznámit s tím, jak a kdy asi Rychnov vznikl. Nedílně s tím je nutné se zmínit, kdy první obyvatelé dnešního městečka do těchto prostor přišli a čím se živili. Jak bylo řečeno, první oficiální zmínka o obci Rychnov s farou a malým dřevěným kostelíkem je v konfirmačních knihách pražských datována rokem 1361. Proto jistě nebudeme daleko od pravdy, jestliže zařadíme vznik místa do počátku XIV. století, možná i výrazně dříve. Mohla by nás k tomu vést právě skutečnost existence kostelíku, které nebyly rozhodně stavěny zároveň s osidlovanými místy, i závěry církevních badatelů, kteří píší o kostelíku již v souvislost se stoletím XIII. Tuto skutečnost by jistě osvětlily dokumenty cisterciáků, jež však byly zničeny v dobách husitských válek v XV. století. Dle názvu Richnow jeho zakladateli byli nesporně poddaní mnichovohradišťských cisterciáků, kteří vyslali slovanskou skupinu mužů a žen osidlovat prostory proti toku říčky Mohelky. Snad je vedl jakýsi Řichna, který dal nové osadě své jméno. Zcela klidně můžeme opustit místní pověst, která mluví o zakladatelích obce, jimiž měli být jacísi bojovníci vracející se z křížových válek. Ve světle bájných smyšlenek jsou vypravování o utečencích před hněvem kněžny Ludmily a jejích pozdějších stoupenců. To bychom Rychnov mohli směle označit za jedno z nejstarších míst naší vlasti, což by byl nápad překonávající jakoukoli špetku historické objektivity. Ale v minulosti Rychnova byli i tací snílci, kteří s touto konstrukcí operovali. Německým kolonistům doby přemyslovské daleko příjemněji znělo „zu der reichen Au“, dle starého „uze der richen ouve“, tedy bohatá říční niva, po stahování prostě a jednoduše Reichenau. Pro obyvatelstvo českého původu pak Rychnov / nejprve psaný Richnov / s pozdějším přídomkem u Jablonce nad Nisou. Vraťme se však do dávnověku, do dob příchodu prvních slovanských obyvatel enklávy u říčky Mohelky. Přivítaly je bohaté lesy, které oplývaly zvěří, říčka Mohelka pak rybami. Jejich skot nacházel dostatek obživy na trávou bohaté říční nivě. Lidé nezůstávali jen v Rychnově, řada z nich si vystavěla svá obydlí i v okolí. Původní samoty se v řadě případů rozrostly v osady. Po letech vlastní osadu Rychnov lemoval Pulečný, vrchovinná část s názvem Košova, přes les se nalézající Liščí Jáma a Zálesí, pak Pelíkovice a nedaleké Rádlo. Dnes již zaniklo například Jestřabí i osada Mohelka. Obyvatelstvo žilo po staletí prostým životem. Měnila se jen vrchnost a panství, kam Rychnov a jeho osady patřily. Obživu dávaly lidem lesy při pálení dřevěného uhlí. Že zde pálení dřevní hmoty na dřevěné uhlí kvetlo, dokládá i nedaleká součást Rádla osada Milíře. Je samozřejmostí, že první domy a další stavení byly i po staletích ze dřeva. I v současné době nalezneme v Rychnově celou řadu dřevěnek. Pro obyvatelstvo bylo rozhodující zemědělství na nepříliš úrodně půdě. Jedno z míst dostalo dokonce pojmenování Kopanina. Rozhodující bylo setí obilovin, které snášely nepříliš příznivé podnebí. Významným artiklem bylo pěstování lnu. Vždyť příze z něj byla nedílnou součástí výroby látek tkaných na stavech v řadě domácností, semena posloužila k výrobě olejů. S přízí přímo obchodovali místní tkalci s těmi, kdož len seli, později byla příze součástí obchodování podomních prodejců. Na zhruba dvoukilometrové části řeky Mohelky v prostoru Rychnova stávaly čtyři mlýny odkázané na množství vody v toku. Nejstarším byl Horní mlýn, stavebně nejkrásnějším Seensův, dále mlýn Sedlaakův se svým zajímavým technickým uspořádáním a mlýn Pieterův. Na rádelských pozemcích poblíž se nacházela i papírna, která hrála důležitou roli v Schöfflově produkci dóziček všeho druhu. Rodina Langů ze Zálesí a z Košova pronikla do tajů opracování přírodních polodrahokamů z Turnovska. To však bylo tajemstvím těchto rodin a jejich přísně střeženým majetkem. V Rychnově přicházel v řadě rodin na světlo boží speciální druh obuvi nazývaný bačky, ale to až koncem 19. století. Byly šity z vyřazených vojenských mantlů. Výrobci věnovali zvláštní pozornost mnohavrstvé podešvi, která byla pevně sešívána a slepována. Své při lepení hrála často i smůla jehličnanů ... Jednalo se o celoroční obuv, kterou majitel nosil v zimě i v létě. Většinou je ráno obul a zul až těsně před spaním. Cesťáci s nimi rádi obchodovali. Mluvili o nich jako o „ vysockejch bačkách.“ Vždyť právě podhůří Krkonoš bylo jejich kolébkou. Dle různých narážek v kronikách v Rychnově žilo i dostatečné množství řemeslníků, kteří dokázali pokrýt potřeby místních obyvatel. Je paradoxem, že války v dobách, kdy na trůn rakouský usedla Marie Terezie /174O – 178O/ a její syn Josef II. / 178O – 1791/, ukázaly, jak zaostalá je rakouská říše po stránce ekonomické a v počínající průmyslové produkci v porovnání se sousedními monarchiemi. Ke zlepšení situace měla napomoci celá řada reforem a patentů v oblasti školské a církevní, ale především uvolnění pracovních sil z venkova do měst, což se však plně stalo až po roce 1848. Odstranění složitých úřednických zásahů při povolovacích řízeních výroby různého zboží mělo napomoci situaci v Rakousku změnit. Své sehrály i celní otázky a ochrana podnikatelů obyvatelů Rakouska. Podnikání podporoval především Josef II., který se při svých cestách seznamoval se situací regionů rakouské říše. Navštívil dokonce i naši oblast. Johann Schöffel
|
Johann Schöffel a manufakturní výroba lakovaného zboží z tvrzeného papíru a papíroviny:
Johann Schöffel se narodil 22. února 175O do rodiny rychnovského občana Georga Schöffla. Abychom pochopili některé povahové rysy Johanna, je třeba se alespoň stručně zmínit o jeho otci. Ten se narodil ve velmi chudé rychnovské rodině, která žila na podruží. Georg svého otce nepoznal, zcela osiřel v devíti letech. Žil v rodině sestry, která se měla co ohánět, aby udržela a uživila rodinu vlastní. Georg se proto stal nevítaným přítěžkem. Byl nucen z domu odejít a vlastně se starat sám o sebe. Klučina chodil žebrotou, později pásl dobytek u sedláka v Podještědí a spolu s ním kradl dřevo v panských lesích. Jakýs takýs výdělek, když se vrátil v předvánočním období do Rychnova, mu nemilosrdně sebrala jeho sestra. Časné jaro příštího roku ho opět přivedlo ke stejnému sedlákovi. Prováděl stejné práce ve stejných podmínkách. Z nich ho vytrhly jen výjimečné návštěvy s hospodářem na trhu v Libeku - rozuměj v Liberci. Udivoval ho shon, množství prodávajících i kupujících i jejich způsob prodeje zboží. Zde zřejmě pochopil, jakou cestou se vydat, aby se dostal k lepšímu živobytí. Od svých přátel získal na dobré slovo člunky do tkalcovských stavů. Vydal se na cesty obchodního cestujícího za tkalci, jichž v oblasti i podhůří bylo vskutku hodně. Jeho zisky, ač rozhodně nebyly horentní, mu přinášely víc, než jak byl do té doby zvyklý. Na svých obchodních cestách severozápadem Čech se mu podařilo získat místo v klášteře dominikánů v Jablonném v Podještědí. Zde působil jako topič. Z chodbové strany totiž vytápěl cely mnichů, do nichž nesměl. Snad se měl starat i o palivo a zajišťovat je z lesů kláštera. V klášteře pobyl více než rok, ale protože měl toulavé boty, které obul již v dětství, celkem dobré životní podmínky opustil. Za ušetřené peníze získal menší množství galanterního zboží, které nabízel a prodával zájemcům jako obchodní cestující ve výše zmíněné oblasti. Vzhledem ke svému vystupování a ohebnému jazyku býval většinou úspěšný. Podomním obchodem se živil i proto, protože věřil, že unikne vojenské službě. Od 4O. let XVIII. století se totiž v Rakousku válčilo více než byl zdrávo. Georg se vojančině v rakouské armádě nevyhnul. Jako rekrut do ní nastoupil v roce 1742. Snad měl zdánlivé štěstí, snad mu i pomohlo, že za poměrně krátký čas padl do francouzského zajetí a stal se vojákem francouzských vojsk. Z obav před důsledky svého působení u Francouzů však raději zběhl. Po určitý čas žil v Zákupech u České Lípy. Protože se chtěl pojistit proti odvodu do armády, našel si zde dívku jménem Rosina Kleinová, která se stala jeho životní družkou. Přesto v něm hlodal červíček nejistoty, zda |
nebude rakouským aparátem zatčen pro vyhýbání se vojenské službě. Proto změnil vojenský mundur a po pět let válčil v armádě pruské. Spolu s ním absolvovala vojenská tažení i jeho manželka Rosina. Vojenský život manžele unavoval, a tak Georg po vyléčení z dlouhé a vleklé choroby dezertoval.
Znovu se vrátil k podomnímu prodeji tentokrát cínových vojáčků a knoflíků, které sám odléval. Život podomního cestujícího s početnou rodinou se stával stále složitějším. Georg proto zamířil do Čech do rodného Rychnova. Leč rakouská armádní mašinérie si ho znovu vyhledala. Na počátku sedmileté války v roce 1756 byl Georg opět ustaven do regimentu, kde v roce 1742 zahajoval svoji vojenskou službu. Sám absolvoval celou řadu bitev na různých bojištích. Jeho žena s rodinou v té době žila u příbuzných na Zákupsku. Georga pronásledovala nejrůznější zranění a nemoci. Osudnými se pro něj staly boje na italské frontě. Byl zraněn a jistě ke své potěše převelen do pražské vojenské nemocnice, kde se jednak léčil, jednak se staral o zásobování. Asi po ročním působení v léčebném zařízení byl z vojenského svazku uvolněn a získal malou vojenskou penzi. V armádách pobyl od roku 1742 s krátkými anabázemi dezerce neskutečných 24 roků. Vrátil se do Rychnova a jako válečný vysloužilec získal od obce menší pozemek, který však stačil k zahájení stavby prostého rodinného domku. Od roku 1764 zde s rodinou žil. Renta byla však vskutku malá a rodina početná. Georg se snažil získat peníze jako cesťák s galanterním zbožím. V pováleném období lidé škudlili a šetřili jakýkoliv peníz, obchody byly mizerné. Neuspěl ani s hliněnými figurkami a křížky. Toto zboží pro něj vyráběl jeho nejstarší syn Johann. Georgovi se nedařilo ani při příležitostných pracích. Nezbylo mu nic jiného než jít žebrat. O jeho životním konci rodina nezískala žádnou zprávu. Prvorozeným synem v rodině byl Johann, který se narodil 22. února 185O, tedy v době, kdy jeho otec sloužil ve Friedrichově pruské armádě. Je možné, že byl již zběhem. Pozdější osudy malého Johanna byly spjaty s pobytem matky u příbuzných na zákupském panství v České Kamenici. Rodina se vrátila do Rychnova, když Johanovi bylo již čtrnáct let. Jako chlapec byl velmi vnímavý, živý, od dětství se vlohami pro výtvarné cítění. Zdobil ho cit pomoci matce a sourozencům v době, kdy otec válčil v rakouské armádě. V České Kamenici jeho časté kroky směřovaly k místnímu hrnčíři, u kterého poznal taje zpracování hrnčířské hlíny před jejím zpracováním v nádoby. Hrnčířovou další profesí byla výroba hliněných figurek. Malý Johann byl záhy v jejich tvoření jako ryba ve vodě. Naučil se řádně prohníst jíl, aby nebyl příliš mokrý nebo suchý. Získal cit pro řádně upěchování hmoty ve formách a jejich potřebné vypálení. Sám se snažil, aby se při tvoření figurek, které nabízel při své obchodní činnosti otec, zlepšoval. Jako mladíček údajně vytvořit i hliněný krucifix, který měl být po desetiletí rodinnou chloubou. Za krátký čas se rodina znovu rozešla. Otec Georg zmizel kdesi ve světě. Rozina s dětmi se vrátila na zákupské panství. Johann pomáhal rodině, jak jen mohl. V Kamenici se mu podařilo získat místo v dílně, kde místní malíři bratří Albertové dodávali hliněným postavičkám a předmětům potřebnou barvu. Pobyt u malířů se stal pro Johanna pravým ternem. Vedle barvení pronikl do zásad kresby a malby. Přátelství mezi nimi se upevňovalo a Albertové se stali naopak jeho prvními spolupracovníky, když Schöffel začal s manufakturní výrobou lakovaných dóziček. V té době začal kvést i umělecký směr, který spočíval ve výrobě figurek nebo poprsí z vosku. Voskové zboží bylo velmi žádaným artiklem u urozených i neurozených lidí. Jejich tvorbě se říkalo bosírování. Podnikaví Albertové s ním začali rovněž. Své poznatky si nenechali pro sebe. Zasvětili ho do něj i mladého Johanna. Tomu se bosírování z vosku a tzv. volné ruky náramně dařilo. Záhy předčil své podkrušnohorské učitele. Spolu s Alberty se seznámil i se svíčkařem s uměleckými sklony. Ten vedle svíček i bosíroval. Netrvalo však dlouho a byl na tom stejně jako bratři Albertové, protože Johann úspěšné zvládl barevné zdobení vyrobených voskových portrétů i tvorů z přírodní říše, které odléval i do forem Johann se rozhodl, že se se svým uměním vydá do světa. První zastávkou na jeho cestě se stal nepříliš daleký Annaberk. Šťastnou shodou se mu zde podařilo portrétovat místní lidi. První snad měla být děvečka, která se mu nejprve vysmívala, ale pak s návštěvníky hospody obdivovala Johannovo dílo. Za portrét mu údajně vyplatila 4 groše. Rozhodující však bylo, že po stejném portrétu zatoužila většina místních obyvatel. V Annaberku se Schöffel zdržel poměrně dlouhou dobu. Jeho klientela byla široká. Z chuďase se stal poměrně dobře situovaný člověk, po kterém se se zájmem ohlédla nejedna místní dívka, ač Johann přílišnou krásou nevynikal. Pro něj bylo důležité, že se mu podařilo proniknout do společnosti a že získal umělecké renomé. Schöffel tvrdohlavě vylepšoval své cítění umělce – tvořil, modeloval, nakupoval nové a nové formy s nejrůznější tématikou, sám je vytvářel. Jeho novým koníčkem se staly sádrové odlitky soch, které však vůbec nepoužil.
Značné množství forem ho brzdilo na cestách, navíc jejich doprava nebyla laciná. V Hamburku prý měl hodit několik beden forem do Labe a zničit je. Snad mezi nimi byly i právě ony nepoužité. Jeho finanční situace byla zřejmě taková, že si to mohl dovolit. Při svém putování zašli mladí manželé i do Rastadtu, kde místní výrobce tabatěrek Johan Beck byl skutečným strýcem Kathariny i výrobcem tabatěrek a dóz různého zaměření. Zde se Schöfflova mistička vah hodnot překlonila nejen v mysli, ale i v jeho směřování na stranu výroby dóz. Jejich výrobě chtěl zasvětit vše. K realizaci však byla ještě dlouhá a trnitá cesta. Rodina pookřála v Kolíně nad Rýnem, kde se narodil prvorozený syn Karel. Zřejmě i tato skutečnost vedla Schöffla k tomu, aby se usadil a podnikal v oboru dóz. Bylo mu jasné, že to nemůže být v Německu, neboť zde bylo až příliš velké množství zkušených výrobců zboží z papíru. Rakousko však skýtalo dobré podmínky pro manufakturní výrobu tohoto žádaného produktu. Věděl, že se v Rakousku otevírají podmínky pro podnikatelskou činnost. Po letech dobrovolného exilu se vrátil do České Kamenice, která stála na počátku Schöfflovy německé anabáze. Při slyšení se obrátil na správu zákupského panství, které patřilo vévodovi Karlu Zweibrucken. Informoval ho i o tom, že by svůj záměr realizoval ve vesnici Rychnov poblíž Liberce a Jablonce.Vévoda přislíbil pomoc, pokud Schöfflovy záměry podpoří podřízení úředníci. Leč ti o záměry podnikatele neprojevili zájem a Schöffla u vévody označili za povaleče, který se chce dostat lacino k jeho penězům. Tvrdohlavý Schöffel však neustoupil. Vyrazil do Prahy a navštívil svého přítele z dětství malíře Alberta, který se zatím do Prahy přestěhoval. Oba se dohodli na úzké umělecké spolupráci. Schöffel měl zajistit výrobu piksel a Albrecht jejich zdobení. Uzavřeli smlouvu, že Schöffel bude finančně zajišťovat malířovu rodinu v Praze. Albert, znalý pražského prostředí, dohodil Schöfflovi pražského obchodníka Grinera, který měl výrobky odebírat a realizovat jejich prodej ve svém obchodě. Lišácký Schöffel zakoupil na svých cestách několik dóz, které mu rozhodně neříkaly pane, ale sloužily k jejich předvádění. Mnozí lidé mu na tento trik „naletěli.“ Schöffla jednání v Praze povzbudila a vedla k dalším aktivitám. Byl si vědom toho, že mu vlastní peníze na rozjetí manufakturní produkce dle jeho představ rozhodně stačit nebudou. Osobně však finančně nestrádal. Když neuspěl u zákupského vévody, vyjednal si audienci u majitelky svijanského panství, ovdovělé kněžny z Lichtenštejna. Tu možná ovlivnilo mládí ještě ne třicetiletého podnikavce a dózy, které Schöffel předvedl, se jí zřejmě zalíbily. Buď jak buď. Od kněžny se vracel s nemalou půjčkou 3OO zlatých tehdejší konvenční měny. Schöffel nelenil a pustil se do podnikatelské činnosti. Nebyl žádným troškařem. V Rychnově pronajal čtyři domy. V jednom bydlel, ve druhém umístil čtyři soustružníky, do třetího pak na šestnáct brusičů. V posledním žil Albert, který zde zaučoval šest začínajících malířů. Je samozřejmostí, že Schöffel musel zakoupit stroje, nářadí i materiál a vyplatit rovněž Albertovu rodinu Není divu, že se mu zapůjčené peníze v kapse ani neohřály a již mizely jinam. A spolu s nimi i peníze ušetřené. Schöffel spoléhal celou duší na císařskou dotaci. Císař Josef II. v té době totiž rušil všechny bariéry, které bránily podnikatelským snahám. Připomínám, že se jednalo i o celní ochranu začínajících podnikatelů. Významným atributem doby se staly bezúročné státní půjčky podnikatelům, kteří začínali s výrobou zcela nového a v říši rakouské neznámého zboží. Půjčka měla dosahovat až dvou set zlatých. Její přiznání bylo podmíněno tím, že žadatel o ni musel být faktorem – tedy výrobcem. Svoji žádost o státní dotaci chtěl Schöffel podtrhnout vlastním manufakturním domem. Proto se pustil do výroby tabatěrek se vší vehemencí, která mu byla vždy vlastní. Leč papír a jeho zpracování ve výrobky se vzpouzel a nenaplňoval Schöfflův prvotní entuziasmus. Největší problémy se ukázaly v lakařské oblasti, kdy barevné zpracování povrchu dóz praskalo. Bylo třeba opakovat experimenty, výroba se vlekla, rostly náklady. Schöffel |
Následně odešel do Drážďan, kde se mu po zdařilém portrétování saského kurfiřta otevřely dveře na jeho dvůr. Portrétoval úředníky a jejich rodiny. Kurfiřtův portrét byl předmětem zájmu všech úředníků. Rádi se jím pochlubili ve svých pracovnách. Práce zde měl víc než dost. Drážďany se po pět let staly jeho destinací. Prožil zde krásná léta svého plodného uměleckého života. Při portrétování dosahoval stále lepších výsledků. Byl společenský, stal se vítaným hostem v místních společenských i uměleckých kruzích. Zřejmě i on ve svých rukou točil s pikslou se šňupavým tabákem. Polaskal se s jejími tvary, zasnil se nad její barevnou dokonalostí a odsypal trochu šňupavého na hřbet ruky a přičichl. Pak jen následoval výbuch kýchnutí, které uvolňovalo vše. Ó, ta slast byla neskutečnou! Na svých cestách rád navštěvoval obchody se zbožím, jehož výroba byla Johanovou doménou, s cílem získat další obchodní partnery. Vyhledával ale i ty prodejny, kde v obchodní nabídce byly tzv. dózy. Tedy krabičky i krabice s nejrůznějším zaměřením i velikostí – od těch na šňupavý tabák, schrán na nejrůznější drobnosti, knihy, zvláště modlitební, nejrůznější talířky a tácky v klasickém černobílém provedení. Johanna fascinovala skutečnost, že výrobky jsou z tvrzené papírové lepenky, ozdobné předměty z papíroviny. Pídil po tom, jaký je výrobní postup. Leč prodejci ho přesně neznali a výrobci mlčeli a tajili především složení barev a olejů. Když později jeho zájem přerostl v konkrétní zájem dózy vyrábět, neváhal některé dózičky zakoupit a podrobil je rozboru. Zdálo se mu, že výrobní proces nemůže být příliš složitý. Líbila se mu i skutečnost, že by výroba mohla probíhat v dílnách – manufakturách, kde by bylo soustředěno i několik dělníků potřebných profesí. Opájela ho myšlenka, že by nebylo nutno za zájemci složitě putovat. Navíc si prý liboval v oslovení pan fabrikant. Zatím však vykonával práce, ve kterých se neustále zlepšoval. Zřejmě pro něj bylo nejdůležitější, že se z něj – prostého kluka z Českokamenicka – stal situovaný člověk s dobrým uměleckým renomé. Pětiletý drážďanský pobyt se významně zapsal do Schöfflova osobního života. Seznámil se zde totiž s pokojskou saského dvora Katharinou Beckovou, o které se šeptalo, že pochází z velmi vzdálené a navíc zchudlé větve rodu říšského maršálka von Becka. To jistě lahodilo i uším ambiciózního Johanna. Informace se dostala i do jeho životopisu i s tím, že polní maršálek byl Kathariiným strýcem. Pravda však je zřejmě jinde, ale o tom bude ještě řeč. Po údajném souhlasu saského kurfiřta se mladí lidé stali manželi. Opustili Drážďany a vydali se do dalších německých měst, ať se již jednalo o hanzovní nebo přístavní destinace, oblibu našli v malých městských státech Německa. |
postupně dlužil všem, kteří mu půjčili, a těch bylo nemálo.
Schöffel se před komisi, která přiznávala státní dotace, chtěl blýsknout manufakturním domem. Sám si vysnil nákladný patrový dům. Materiál na něj chtěl získat od duchcovského hraběte Valdštejna. Toho zřejmě ohromil svým vypravováním o cestách Německem a svým tamním uměleckým působením.Výsledkem jejich schůzky bylo hraběcí rozhodnutí, jímž přiznal Schöfflovi možnost pokácet a na dluh získat na 5OO vzrostlých stromů. Schöffel nelenil a okamžitě po návratu domů začal s těžbou. Ohromné množství kmenů, které byly na Rychnovsku káceny, vyvolalo zděšení u místního fořta a závist rychnovských občanů. Na přání fořta nařídil hrabě okamžitý zákaz těžby. Ale to již stromy ležely. Kdopak by je znovu postavil! |
Schöffel si naopak vyžádal opětnou hraběcí audienci. Jednání jistě začalo pěkně zostra, ale triumf nakonec slavil výřečný Schöffel. Dřevo mu zůstalo, jeho cena byla dokonce snížena. Schöffel se jistě v duchu smál rozhodnutí, že poschoďový dům s pavlačí postaví vrchnost. Výstavba nejhezčí stavby v místě trvala na rychnovské poměry dlouhou dobu plných dvou let.
Zatím se záležitosti kolem výroby tabatěrek vyvíjely velmi dramaticky. Peníze požadovali nejen věřitelé, ale i zaměstnanci, které Schöffel doslova ždímal v neuvěřitelně dlouhé pracovní době, ale téměř jim neplatil. Nespokojenost malířů tabatěrek vyvrcholila odchodem malíře Alberta z Rychnova do Prahy. Zvláštní nespokojenost věřitelů projevovala kněžna z Lichtenštejnů, která se dokázala dokonce spojit s obchodníkem Grinerem.
Schöffel všechny uklidňoval příslibem, že dluhy splatí po první dodávce zboží a vyřízení státní dotace. Jeho zklamání bylo neskutečné, když od císařské kanceláře obdržel rozhodnutí, že jeho podnik nesplňuje podmínky nejvyšší ochrany i zvýhodněných podmínek podnikatelů včetně přislíbené bezúročné půjčky.
Nakonec se Schöfflovi podařilo dodat první objednané zboží, ale tratil na něm značné peníze. Ty získané neuhradily ani čtvrtinu dluhů. Vychytralý obchodník Griner využil problémů, které Schöffel měl, měrou vrchovatou. Druhá dávka tabatěrek byla dle něj příliš tenkostěnná, třetí, kterou vůbec nepřijal, pak příliš masivní.
Bratr Johannův Ignatz, který zboží Grinerovi vezl, pak výrobky rozprodával po celé Praze po kusech. Ale takto prodané dózy byly prodělečné.
Se čtvrtou dodávkou jel do Prahy sám Johann. Domníval se, že splnil všechny požadavky Grinera. Ten jej však vztekle vyhodil. Vzápětí se do společnosti Schöffla vetřel jakýsi židovský obchodníček, který o zboží projevil zájem, ale dle svého tvrzení nemohl okamžitě splnit Schöfflovy finanční požadavky. Schoffel rád nabídku přijal a rozhodl se počkat. Když však čekání na plnou platbu za zboží od nečekaného zájemce trvalo příliš dlouho, pro peníze poslat svého bratra Ignatze. Ten ale neuspěl. Od obchodníka dostal jen dukát jako cestovné domů. Pak následovala cesta pracovníka bratří Schöfflových , snad jménem Ziegler, k soudnímu řízení, které Schöfflové v Praze vyvolali. Soudní dvůr však rychnovské podnikatele nepodpořil. V rozhodnutí se objevila věta : „ Až nemajetný žid dosáhne majetku, tak ať se na něm Schöffel zahojí.“ Navíc Ziegler měl zaplatit veškeré soudní výdaje. Tolika penězi však vybaven nebyl, proto následovalo jeho žalářování.
Johann v té době byl na jednáních s hrabětem z Valdštejna. Jela s ním i jeho dcera, snad jménem Anna, a dva nosiči dóz, které se jim na Duchcovsku podařilo výhodně prodat. Johann poslal do Rychnova po poslu na osmdesát zlatých, aby mohli být vyplaceni někteří jeho ručitelé. Leč poslu kdosi na mši v mnichovohradišťském kostele peníze ukradl, což Schöffla zdrtilo.
Protože nemohl platit dluhy, bylo mu zabaveno dokončené i rozpracované zboží. Leč ani v tomto případě nerezignoval. Jistou úlevou Schöfflovi bylo dokončení jeho chlouby -manufaktury, do níž soustředil veškeru omezenou výrobní činnost a obecně omezil výdaje. Dlužil všem a všude, nejvíce v kanceláři svijanského panství.
Finanční nouze ho donutila, aby se znovu vrátil k bosírování. Odešel do Slezska. Centrem jeho podnikání se staly lázničky Warmbrun, které byly plny zbohatlíků a důstojníků polské a ruské národnosti. Zakázky i peníze doslova pršely. Spolu se svým přítelem z manufaktury se věnovali i lakování kočárů. Schöffel si mohl dovolit luxus pravidelného posílání financí nejvíce netrpělivým věřitelům. O jejich platbu se staral jeho bratr Ignác, který za Johannovy nepřítomnosti manufakturu řídil.
S koncem lázeňské sezony opustili oba přátelé městečko a vydali se do Vídně. Zde měl Johann zůstat celou zimu a se svým uměním se dostat i ke dvoru. V říši utopií zřejmě zůstaly vyprávěnky o portrétování samotného Josefa II. a jejich diskuse o Schofflově manželce „komtese z Beck“ a jejích možných financích. V jarních měsících Johann pokračoval až do Benátek. Usilovnou prací vydělal tolik, že mohl zaplatit menší dluhy a hlavně dluh hraběti.
Jeho životopisec se zmiňuje o tom, že se cílem jeho putování měl stát Řím, kam hodlal putovat lodí. Krátce před jejím odplutím však onemocněl a cestu nenastoupil. Dle jeho kronikářů pak cestu do Rychnova absolvoval po souši s přestávkami na různých místech trasy, aby i zde bosíroval a nepřerušil finanční tok do Rychnova.
Po návratu domů se mu však nedařilo okamžitě obnovit výrobu. Dělníci, jimž stále dlužil, pro něj omítali pracovat, dodavatelé požadovali za své materiály okamžité platby, Výjimku v jejich plejádě snad tvořil jen rádelský výrobce papíru. To však Schöfflovi bylo kolem třiatřiceti let, ale byl schopný a ochotný pustit se do jakékoliv činnosti.
Pro obchodníka v Turnově začal vyrábět ocelové knoflíky, později se sám pustil do výroby speciálních knoflíků s oušky. Přesvědčil i rádelského výrobce papírů, jaké zisky mu budou plynout z výroby barevných módních papírů. Opět začal jako kdysi. Materiál i potřebná zařízení získal na náklady majitele papírny. Experimentoval, výsledky mu však přinášely zklamání.
S buldočí zavilostí se znovu upnul k životní lásce tabatěrkám a nejrůznějším dózičkám. Ve spolupráci s kamarády jich vyrobil řadu kusů. V pražské hospodě, kde se ubytoval, mu však byly ukradeny.
Zde se Schöffel pevně rozhodl, že papírový druh zboží zcela jednoznačně a navždy opustí jeho život. Produkce krabiček mu přinesla neskutečný počet problémů. Stejně jako Švanda Dudák proklel v divadelní hře své zlořečené dudy, zřejmě Schöffel po pražské krádeži proklel dózy. Vždyť i domů se dostal jen za pomoci rychnovského řezníka J. Ullricha, který ho svezl zdarma na svém voze.
Když se již zdálo, že manufaktura v Rychnově končí, objevil se u Schöffla jako deus ex machina neznámý muž. Představil se jako Georg Schmidt a konstatoval, že hledá práci, že odešel od rumburského podnikatele, který se zaměřil rovněž na výrobu tabatěrek. Zřejmě při debatě se Schöffel dozvěděl, že tento původem Sasík v Rumburce řídil organizaci práce. Navíc byl ochoten do podnikání vložit šedesát zlatých. Je jisté, že Schöffel nezaváhal ani na vteřinu a muži se stali společníky.
Výroba se znovu rozeběhla, výsledky byly překvapující. Krátce po příchodu Schmidta hledal u Schöffla práci tovaryš z Obersteinu. I on v odvětví pracoval, navíc ovládal tzv. manýrování - konečnou úpravu povrchu krabiček. Od této chvíle se začala výroba krabiček dařit. Ač tovaryše předcházela nedobrá pověst opilce, v práci byl důsledný a nekompromisní. Schöffel mohl okamžitě přijmout dvanáct učedníků.
V manufaktuře začaly vznikat netradiční typy krabiček. Vrcholem se staly dózy kulatého tvaru. Krabičky byly nově zdobeny přírodními náměty, později i výjevy ze života lidí i náměty biblickými. Ty prováděli zkušení malíři z Norimberka Giberle a Friese a malíř skla jakýsi Schier z Polevska. S nástupem nového století pro něj v oblasti výtvarné působili skuteční odborníci. Byli to bratři Rustlerové, kteří předtím organizovali výzdobu dóz ve Vídni.
Bohyně štěstí Fortuna po letech strádání opět nadělovala Schöfflovi svoji přízeň plnými hrstmi. Vedle výsledků pracovních byl odměněn i finančně z prostředků státu. Nebyla to ona bezúročná půjčka, o kterou kdysi neúspěšně žádal, ale plných sto zlatých odměny za zavedení produkce v říši zcela nového zboží. Schöffel neváhal a svůj výrobní program neustále rozšiřoval i přijímáním nových a nových pracovníků. Rychnovská manufaktura se na dlouhá léta stala početně největším podnikem svého druhu v Rakousku. Její prioritní postavení ve státě bylo založené na celním říšském řádu, který zakazoval jakýkoliv dovoz podobného druhu zboží především z Německa do Rakouska.
Z Rychnova vedle tradičních tabatěrek a piksel kulatých tvarů přicházely na domácí i zahraniční trhy desky na modlitební knihy, misály a doklady, tácy, podnosy i cukřenky, krabice na sypké hmoty i garderobu, vázy různých velikostí a soudky.
Základní surovinou byla papírová lepenka, jen vázy a vzpomínané soudky byly z papírmache – tedy z papíroviny V manufaktuře bylo třeba značného množství forem, ve kterých budoucí dózy dostávaly svůj tvar. Vše, co souviselo s výrobou, bylo přísně tajeno. Obecně lze říci, že se z lepenky nařezaly proužky potřebné velikosti. Ty se po vtěsnání do forem napouštěly lněným olejem a následně pak byly vysoušeny nad ohněm na železných sítích.
Vysoušením lepenka ztvrdla a předvýrobky se dostaly do rukou soustružníků, brusičů a lepičů, kteří provedli další úkony, které zajišťovaly tovarům hladkost.
Malíři výrobky zušlechtili základní šedou barvou, počáteční postup byl znovu opakován. Bezchybný povrch byl natřen černou nebo červenohnědou barvou.
V počáteční fázi výroby do této barvy byly zapouštěny barevné skvrny. Později byla víčka zdobena květinovými i obecně přírodními náměty, portréty a obrazy svatých i sakrálními kresbami.
V závěrečné fázi byly dózy opakovaně lakovány a leštěny, mnohé navíc zdobeny kovovými proužky nebo perleťovinou.
V tajeném laku se objevovaly kopalové a damarové pryskyřice spolu s terpentýnovými oleji a vinným lihem.
Ozdobné papírové předměty – tácky, talíře, podnosy a podobné zboží - bylo vyráběno z papíroviny a zdobeno většinou černobílým dekorem.
Jestliže mluvíme o Schöfflovi, nelze se nezmínit o jeho nejbližších spolupracovnících. Tím prvním byl nesporně jeho bratr Ignatz, který se zabýval nejen financemi manufaktury, ale kvalitně zastupoval bratra v době jeho nepřítomnosti v Rychnově. Navíc založil v Rychnově druhou manufakturu. Spolupráce obou byla naprosto bezkonfliktní. Ignatz vystavoval na zahraničních výstavách i zboží z manufaktury staršího bratra. Jeho čtyři synové se po smrti otcově stali spíše rozbíječi schöfflovské pospolitosti. Rychnovští občané o nich hovořili jako o velmi nepříjemných lidech s chováním despotů.
Prvorozený syn Karel, který se narodil v Kolíně nad Rýnem, byl geniem, který přicházel se stále novými a novými nápady k obohacení výroby dóz, a to i včetně barevných řešení. Navíc byl nesmírně vtipný a nápaditý, ale byl to i pletichář. Otec Johann ještě za svého života odkázal majetek včetně budov a zařízení právě jemu. Zřejmě asi zažil zklamání, protože Karel dědictví obratem ruky prodal svému švagrovi Karlu Hoffrichterovi. Přesto Johann synu Karlovi zřídil výrobnu dóz až v dalekém Milíně na Táborsku. Půjčil si na ni od kupce a podnikatele z Hodkovic Ungra a rádelského majitele papírny Schutze, který byl Schöfflovým dobrým kamarádem i v jeho nejtěžších dobách. Karlův život měl sestávat z řady vtipných i pošetilých póz. Vedl dobrodružný život v cizině, pil a hýřil. Zemřel jako bezdomovec v naprosté chudobě v pražské nemocnici U Milosrdných bratří v Praze deset let po otcově smrti, tedy v roce 184O.
Dobrým spolupracovníkem Schöffla se stal o dvacet čtyři roky mladší muž z nedalekých Pelíkovic Karl Hofrichter / 1774 – 1858 /. Ten se nakonec stal přímou součástí schöfflovského klanu, neboť se oženil s oblíbenou dcerou majitele manufaktury Katherinou /1789 – 186O /. Úspěšně v Rychnově rozvíjel tradici výroby krabic, ve které pokračovali i jeho potomci.
Dospělosti se dožily zřejmě pouze tři Schöfflovy děti – Karel, Katherina a Anna. Anna měla být umělecky velmi nadaná. Když ji však rodiče chtěli provdat v Rychnově za muže, kterého neměla ráda, utekla do Německa a s rodinou se rozešla.
Povídání bez toho, aby se čtenář nedověděl další údaje o rychnovském výrobci dóz, by snad ani nebylo možné.
Johann Schöffel vlastnil v Rychnově dům. Jeho velká zásluha spočívala ve výstavbě dvouposchoďové manufakturní stavby, která byla dokončena po dvou letech v roce 1782. Ten sice zachvátil 17. června 1873 požár, ale zakrátko byl postaven znovu. Avšak v 6O. letech 2O. století byl tento stavební skvost zlikvidován.
Zatím se záležitosti kolem výroby tabatěrek vyvíjely velmi dramaticky. Peníze požadovali nejen věřitelé, ale i zaměstnanci, které Schöffel doslova ždímal v neuvěřitelně dlouhé pracovní době, ale téměř jim neplatil. Nespokojenost malířů tabatěrek vyvrcholila odchodem malíře Alberta z Rychnova do Prahy. Zvláštní nespokojenost věřitelů projevovala kněžna z Lichtenštejnů, která se dokázala dokonce spojit s obchodníkem Grinerem.
Schöffel všechny uklidňoval příslibem, že dluhy splatí po první dodávce zboží a vyřízení státní dotace. Jeho zklamání bylo neskutečné, když od císařské kanceláře obdržel rozhodnutí, že jeho podnik nesplňuje podmínky nejvyšší ochrany i zvýhodněných podmínek podnikatelů včetně přislíbené bezúročné půjčky.
Nakonec se Schöfflovi podařilo dodat první objednané zboží, ale tratil na něm značné peníze. Ty získané neuhradily ani čtvrtinu dluhů. Vychytralý obchodník Griner využil problémů, které Schöffel měl, měrou vrchovatou. Druhá dávka tabatěrek byla dle něj příliš tenkostěnná, třetí, kterou vůbec nepřijal, pak příliš masivní.
Bratr Johannův Ignatz, který zboží Grinerovi vezl, pak výrobky rozprodával po celé Praze po kusech. Ale takto prodané dózy byly prodělečné.
Se čtvrtou dodávkou jel do Prahy sám Johann. Domníval se, že splnil všechny požadavky Grinera. Ten jej však vztekle vyhodil. Vzápětí se do společnosti Schöffla vetřel jakýsi židovský obchodníček, který o zboží projevil zájem, ale dle svého tvrzení nemohl okamžitě splnit Schöfflovy finanční požadavky. Schoffel rád nabídku přijal a rozhodl se počkat. Když však čekání na plnou platbu za zboží od nečekaného zájemce trvalo příliš dlouho, pro peníze poslat svého bratra Ignatze. Ten ale neuspěl. Od obchodníka dostal jen dukát jako cestovné domů. Pak následovala cesta pracovníka bratří Schöfflových , snad jménem Ziegler, k soudnímu řízení, které Schöfflové v Praze vyvolali. Soudní dvůr však rychnovské podnikatele nepodpořil. V rozhodnutí se objevila věta : „ Až nemajetný žid dosáhne majetku, tak ať se na něm Schöffel zahojí.“ Navíc Ziegler měl zaplatit veškeré soudní výdaje. Tolika penězi však vybaven nebyl, proto následovalo jeho žalářování.
Johann v té době byl na jednáních s hrabětem z Valdštejna. Jela s ním i jeho dcera, snad jménem Anna, a dva nosiči dóz, které se jim na Duchcovsku podařilo výhodně prodat. Johann poslal do Rychnova po poslu na osmdesát zlatých, aby mohli být vyplaceni někteří jeho ručitelé. Leč poslu kdosi na mši v mnichovohradišťském kostele peníze ukradl, což Schöffla zdrtilo.
Protože nemohl platit dluhy, bylo mu zabaveno dokončené i rozpracované zboží. Leč ani v tomto případě nerezignoval. Jistou úlevou Schöfflovi bylo dokončení jeho chlouby -manufaktury, do níž soustředil veškeru omezenou výrobní činnost a obecně omezil výdaje. Dlužil všem a všude, nejvíce v kanceláři svijanského panství.
Finanční nouze ho donutila, aby se znovu vrátil k bosírování. Odešel do Slezska. Centrem jeho podnikání se staly lázničky Warmbrun, které byly plny zbohatlíků a důstojníků polské a ruské národnosti. Zakázky i peníze doslova pršely. Spolu se svým přítelem z manufaktury se věnovali i lakování kočárů. Schöffel si mohl dovolit luxus pravidelného posílání financí nejvíce netrpělivým věřitelům. O jejich platbu se staral jeho bratr Ignác, který za Johannovy nepřítomnosti manufakturu řídil.
S koncem lázeňské sezony opustili oba přátelé městečko a vydali se do Vídně. Zde měl Johann zůstat celou zimu a se svým uměním se dostat i ke dvoru. V říši utopií zřejmě zůstaly vyprávěnky o portrétování samotného Josefa II. a jejich diskuse o Schofflově manželce „komtese z Beck“ a jejích možných financích. V jarních měsících Johann pokračoval až do Benátek. Usilovnou prací vydělal tolik, že mohl zaplatit menší dluhy a hlavně dluh hraběti.
Jeho životopisec se zmiňuje o tom, že se cílem jeho putování měl stát Řím, kam hodlal putovat lodí. Krátce před jejím odplutím však onemocněl a cestu nenastoupil. Dle jeho kronikářů pak cestu do Rychnova absolvoval po souši s přestávkami na různých místech trasy, aby i zde bosíroval a nepřerušil finanční tok do Rychnova.
Po návratu domů se mu však nedařilo okamžitě obnovit výrobu. Dělníci, jimž stále dlužil, pro něj omítali pracovat, dodavatelé požadovali za své materiály okamžité platby, Výjimku v jejich plejádě snad tvořil jen rádelský výrobce papíru. To však Schöfflovi bylo kolem třiatřiceti let, ale byl schopný a ochotný pustit se do jakékoliv činnosti.
Pro obchodníka v Turnově začal vyrábět ocelové knoflíky, později se sám pustil do výroby speciálních knoflíků s oušky. Přesvědčil i rádelského výrobce papírů, jaké zisky mu budou plynout z výroby barevných módních papírů. Opět začal jako kdysi. Materiál i potřebná zařízení získal na náklady majitele papírny. Experimentoval, výsledky mu však přinášely zklamání.
S buldočí zavilostí se znovu upnul k životní lásce tabatěrkám a nejrůznějším dózičkám. Ve spolupráci s kamarády jich vyrobil řadu kusů. V pražské hospodě, kde se ubytoval, mu však byly ukradeny.
Zde se Schöffel pevně rozhodl, že papírový druh zboží zcela jednoznačně a navždy opustí jeho život. Produkce krabiček mu přinesla neskutečný počet problémů. Stejně jako Švanda Dudák proklel v divadelní hře své zlořečené dudy, zřejmě Schöffel po pražské krádeži proklel dózy. Vždyť i domů se dostal jen za pomoci rychnovského řezníka J. Ullricha, který ho svezl zdarma na svém voze.
Když se již zdálo, že manufaktura v Rychnově končí, objevil se u Schöffla jako deus ex machina neznámý muž. Představil se jako Georg Schmidt a konstatoval, že hledá práci, že odešel od rumburského podnikatele, který se zaměřil rovněž na výrobu tabatěrek. Zřejmě při debatě se Schöffel dozvěděl, že tento původem Sasík v Rumburce řídil organizaci práce. Navíc byl ochoten do podnikání vložit šedesát zlatých. Je jisté, že Schöffel nezaváhal ani na vteřinu a muži se stali společníky.
Výroba se znovu rozeběhla, výsledky byly překvapující. Krátce po příchodu Schmidta hledal u Schöffla práci tovaryš z Obersteinu. I on v odvětví pracoval, navíc ovládal tzv. manýrování - konečnou úpravu povrchu krabiček. Od této chvíle se začala výroba krabiček dařit. Ač tovaryše předcházela nedobrá pověst opilce, v práci byl důsledný a nekompromisní. Schöffel mohl okamžitě přijmout dvanáct učedníků.
V manufaktuře začaly vznikat netradiční typy krabiček. Vrcholem se staly dózy kulatého tvaru. Krabičky byly nově zdobeny přírodními náměty, později i výjevy ze života lidí i náměty biblickými. Ty prováděli zkušení malíři z Norimberka Giberle a Friese a malíř skla jakýsi Schier z Polevska. S nástupem nového století pro něj v oblasti výtvarné působili skuteční odborníci. Byli to bratři Rustlerové, kteří předtím organizovali výzdobu dóz ve Vídni.
Bohyně štěstí Fortuna po letech strádání opět nadělovala Schöfflovi svoji přízeň plnými hrstmi. Vedle výsledků pracovních byl odměněn i finančně z prostředků státu. Nebyla to ona bezúročná půjčka, o kterou kdysi neúspěšně žádal, ale plných sto zlatých odměny za zavedení produkce v říši zcela nového zboží. Schöffel neváhal a svůj výrobní program neustále rozšiřoval i přijímáním nových a nových pracovníků. Rychnovská manufaktura se na dlouhá léta stala početně největším podnikem svého druhu v Rakousku. Její prioritní postavení ve státě bylo založené na celním říšském řádu, který zakazoval jakýkoliv dovoz podobného druhu zboží především z Německa do Rakouska.
Z Rychnova vedle tradičních tabatěrek a piksel kulatých tvarů přicházely na domácí i zahraniční trhy desky na modlitební knihy, misály a doklady, tácy, podnosy i cukřenky, krabice na sypké hmoty i garderobu, vázy různých velikostí a soudky.
Základní surovinou byla papírová lepenka, jen vázy a vzpomínané soudky byly z papírmache – tedy z papíroviny V manufaktuře bylo třeba značného množství forem, ve kterých budoucí dózy dostávaly svůj tvar. Vše, co souviselo s výrobou, bylo přísně tajeno. Obecně lze říci, že se z lepenky nařezaly proužky potřebné velikosti. Ty se po vtěsnání do forem napouštěly lněným olejem a následně pak byly vysoušeny nad ohněm na železných sítích.
Vysoušením lepenka ztvrdla a předvýrobky se dostaly do rukou soustružníků, brusičů a lepičů, kteří provedli další úkony, které zajišťovaly tovarům hladkost.
Malíři výrobky zušlechtili základní šedou barvou, počáteční postup byl znovu opakován. Bezchybný povrch byl natřen černou nebo červenohnědou barvou.
V počáteční fázi výroby do této barvy byly zapouštěny barevné skvrny. Později byla víčka zdobena květinovými i obecně přírodními náměty, portréty a obrazy svatých i sakrálními kresbami.
V závěrečné fázi byly dózy opakovaně lakovány a leštěny, mnohé navíc zdobeny kovovými proužky nebo perleťovinou.
V tajeném laku se objevovaly kopalové a damarové pryskyřice spolu s terpentýnovými oleji a vinným lihem.
Ozdobné papírové předměty – tácky, talíře, podnosy a podobné zboží - bylo vyráběno z papíroviny a zdobeno většinou černobílým dekorem.
Jestliže mluvíme o Schöfflovi, nelze se nezmínit o jeho nejbližších spolupracovnících. Tím prvním byl nesporně jeho bratr Ignatz, který se zabýval nejen financemi manufaktury, ale kvalitně zastupoval bratra v době jeho nepřítomnosti v Rychnově. Navíc založil v Rychnově druhou manufakturu. Spolupráce obou byla naprosto bezkonfliktní. Ignatz vystavoval na zahraničních výstavách i zboží z manufaktury staršího bratra. Jeho čtyři synové se po smrti otcově stali spíše rozbíječi schöfflovské pospolitosti. Rychnovští občané o nich hovořili jako o velmi nepříjemných lidech s chováním despotů.
Prvorozený syn Karel, který se narodil v Kolíně nad Rýnem, byl geniem, který přicházel se stále novými a novými nápady k obohacení výroby dóz, a to i včetně barevných řešení. Navíc byl nesmírně vtipný a nápaditý, ale byl to i pletichář. Otec Johann ještě za svého života odkázal majetek včetně budov a zařízení právě jemu. Zřejmě asi zažil zklamání, protože Karel dědictví obratem ruky prodal svému švagrovi Karlu Hoffrichterovi. Přesto Johann synu Karlovi zřídil výrobnu dóz až v dalekém Milíně na Táborsku. Půjčil si na ni od kupce a podnikatele z Hodkovic Ungra a rádelského majitele papírny Schutze, který byl Schöfflovým dobrým kamarádem i v jeho nejtěžších dobách. Karlův život měl sestávat z řady vtipných i pošetilých póz. Vedl dobrodružný život v cizině, pil a hýřil. Zemřel jako bezdomovec v naprosté chudobě v pražské nemocnici U Milosrdných bratří v Praze deset let po otcově smrti, tedy v roce 184O.
Dobrým spolupracovníkem Schöffla se stal o dvacet čtyři roky mladší muž z nedalekých Pelíkovic Karl Hofrichter / 1774 – 1858 /. Ten se nakonec stal přímou součástí schöfflovského klanu, neboť se oženil s oblíbenou dcerou majitele manufaktury Katherinou /1789 – 186O /. Úspěšně v Rychnově rozvíjel tradici výroby krabic, ve které pokračovali i jeho potomci.
Dospělosti se dožily zřejmě pouze tři Schöfflovy děti – Karel, Katherina a Anna. Anna měla být umělecky velmi nadaná. Když ji však rodiče chtěli provdat v Rychnově za muže, kterého neměla ráda, utekla do Německa a s rodinou se rozešla.
Povídání bez toho, aby se čtenář nedověděl další údaje o rychnovském výrobci dóz, by snad ani nebylo možné.
Johann Schöffel vlastnil v Rychnově dům. Jeho velká zásluha spočívala ve výstavbě dvouposchoďové manufakturní stavby, která byla dokončena po dvou letech v roce 1782. Ten sice zachvátil 17. června 1873 požár, ale zakrátko byl postaven znovu. Avšak v 6O. letech 2O. století byl tento stavební skvost zlikvidován.
Johann Schöffel nechal zřídit v prostoru před dnešní hasičskou zbrojnicí rybník, který dostal jméno po jeho dceři Katherině / Kathelteich /. V roce 1825 pak nařídil renovovat sochu sv. Jana Nepomuckého v dnešní Ještědské ulici.
V roce 1834 jeho bratr Ignatz Schöffel nechal opravit morový sloupek Na Zálesí vystavěný v roce 17O2 a zasvěcený sv. Prokopovi, který měl vesnici ochránit před pokračujícím morem. Jeden z nejkrásnějších křížů v okolí nechal na silnici do Pelíkovic vystavět K. Hofrichter na počest vozky, který zemřel při svážení dřeva na Schöfflovu manufakturu. Zásluhou rodiny Hofrichtrů vznikl v Rychnově obchodní dům, který stojí do dnešní doby, ale slouží k bydlení. |
Největší zásluhou Johanna Schöffla a jeho pokračovatelů je, že se v návaznosti na manufakturní produkcí tabatěrek a dóz rozvíjelo i manufakturní malířství, které Rychnov rovněž proslavilo.
Johan Schöffel zemřel oplakáván snad všemi rychnovskými občany 27. dubna 1830. Po jeho smrti nastalo ve výrobě dóz určité bezvládí. Do výroby se totiž pustila řada dělníků, kteří u Schöffla ztratili práci. Ti svými výrobky zcela zahltili trhy a zapříčinili pád cen. Je naprosto neznámou věcí, že dělníci, kterým byly nabídnuty nižší mzdy, vstoupili 3O. ledna 1839 do stávky, při níž vybíjeli svůj hněv na ničení soustruhů, zařízení a nářadí těch, kdož pracovali i za mzdy nízké. Došlo k celé řadě fyzických napadení. Záležitost byla řešena právníkem ze Svijan, výsledek se nedochoval. K rychnovským bouřím došlo podstatně dříve než pražských štrajchpudlíků na výstavbě železniční trati z Vídně do Prahy, či svárovských textiláků v r. 187O a nebo sklářů v Lučanech /189O /. Na mezinárodní výstavě v roce 1831 v Praze vystavoval velkou kolekci výrobků z tvrzeného papíru Ignatz Schöffel. V ní byly i výrobky z manufaktury bratra Johanna. Kolekce získala za skvělé výrobky od organizátorů pochvalu a velkou bronzovou medaili. Na I. světové průmyslové výstavě v Londýně 1851 získala firma Hofrichter velkou bronzovou medaili za tabákové dózy, dózy na cukr a skvostně malované a perletí vykládané krabice. |
Přesto tabatěrkám a většině zboží z papíru zvonil umíráček. Nové materiály a technologie je vytlačily z trhu v 7O. letech 19. století. Posledním rychnovským výrobcem tabatěrek byl rychnovský starosta J. Ullrich.
Povídání o rychnovské manufakturní výrobě krabiček a krabic z tvrzeného papíru nelze ukončit jinak než vyjádřením hodnotící komise pražské výstavy v roce 1831. To zní: „Toto zboží je naprosto srovnatelné s proslavenými výrobky brunšvickými a může být vedle nich směle prezentováno. Tím se stává dovoz brunšvických tabatěrek ZCELA ZBYTEČNÝM. S ohledem na tuto okolnost a vyšší dokonalost Schöfflových výrobků proti předchozí výstavě uděluje se výrobci velká bronzová medaile.“ Mgr. Jindřich Kurfiřt v červnu a červenci 2O17 |
Copyright © by BEZMEZER, o.p.s. Použití jakýchkoli fotografií či textů z těchto stránek je možné pouze s písemným svolením autora.